Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Kokří příběhy

   

 

Kokří příběhy
 
Zde je prostor pro příběhy kokrů, kteří se ocitli v nouzi. Někteří touto cestou žádají o pomoc, jiní se již chlubí svými novými domovy. Pokud máte kokříka z útulku napiště o něm pár řádek a pochlubte se ostatním, jak se vám společně žije. Možná tím někoho inspirujete. A vy ostatní se začtěte do příběhů, možná zjistíte, že vám doma nějaký ten kokr chybí.
 

 

Dobrý den,

 chci poděkovat vašemu webu. Náš David umřel na velmi agresivní a rychlou rakovinu. David byl kokřík z útulku a prožil se mnou celý život-zcestoval možná víc než kde jaký človek. U nás doma bylo prázdno..po té co odešel. Navštívila jsem web : ,,kokr v nouzi". Našla jsem starého Boba. Je úžasný! Bob má díky webu domov. Doporučuji všem co přišli o přítele a lásku v podobě pejska, následkem věku, či nemoci poohlédnout se po webu. Bob je starší pán, ale moudrej, klidnej, trpělivej a vděčnej. Zcela zacelil mou ránu ze ztráty Davida. Záměrně jsem chtěla pejska staršího. A to se mi velmi vyplatilo. Bob byl v útulku dva roky , když jsem ho tam viděla měl vyhaslo v očích, strach a beznaděj. Nyní mám doma andílka, který válí sudy radostí, když příjdeme z procházky. Jak ten si rád hraje. Je učiněný mazel. Jakou radost z Boba mám si nikdo nedovede představit. Přeji všem, kdo se rozhodne si vzít z útulku staršího pejska ať jsou odměněni jako já. Neboť Bob mi přinesl radost a lásku. Člověk by řekl :,,díky Bohu", ale s Bobem říkáme :,,díky webu!"a Bouhu.


s pozdravem Iva Pattersonová a Bob


 
Dobrý den,

posílám Vám fotky Béďi, vyhrál 1.místo v kategorii střední psíci na útulkovém setkání ve Zlíně.

Mějte se hezky.

Lenka Koncerová
  
O něco níže je příběh Babči ze Zlína. Babča už se bohužel prohání "za Duhovým mostem". Dostala však od svých majitelů více než rok krásného života a ani po jejím odchodu jí "nedělají ostudu". Brzké rozloučení s Babčou je neodradilo a rozhodli se udělat šťastným dalšího starého kokříka, tentokrát Béďu. Patří jim za to obrovský dík. Babča je na ně zpoza Duhového mostu jistě pyšná...
Příběh Bédi ze Zlína
Lenka Koncernová
(převzato ze stránek Zlínského útulku)
Dobrý den, tak Vám konečně posílám psaní od Bédi :)

Zdravím všechny tety a bývalé kamarády na útulku,

tak se mi podařilo po delší době dostat k počítači a napsat o sobě a o tom jak se mám.
Stěžovat si nemůžu, mám se moc dobře. Panička si mě hýčká, i když na začátku jsem dělal trochu problémy, hlavně s jídlem - pořád to na mne zkoušeli, co jako budu jíst, jestli si někdy dám i granule. Ale to já ne, vytrval jsem, až pochopili, že když granule tak jedině s masíčkem, s nějakou tou konzervičkou nebo vařeným kuřátkem s rýži nebo těstovinami :)
Taky jsem jí ukázal, že dovedu pěkně rafnout, pokud mi bude sahat na uši a chtít je vyčistit. Pár dnů dala panička pokoj, ale pak jí začal se mnou pomáhát páníček ( zrádce, drží mne, abych se neošíval ) a tak se jí to docela daří . Jak ostré mám zoubky jsem ukázal i veterináři, když mi ty uši kontroloval :) Ale aby jste neřekli, očkování jsem zvládnul a taky, když mi čistí oči, tak vydržím.
Paničce to nakonec nedalo, venku jsem jen přes den a to ještě, když je jenom krásné počasí. To se sluním a pobíhám po zahradě. V noci spím pěkně v domečku, kde mám vlastní křeslo. To mi určitě závídí jejich další pejsek, který je přes noc v kotci. No ale co, on je ještě pořádně mladý, tak mu to přeci nemůže vadit.
S Dickoušem jsme docela kamarádi, já si ho moc nevšímám ( je to takové trdlo nevycválané ) a on mi už dal také pokoj. Párkrát jsem mu dal za uši a mám klid. Jo a mám tu i tři kočičáky, já je teda úplně ignoruju, ale oni mají hysterický záchvat, když si jim stoupnu nebo sednu na hlavu - no prostě je někdy nevidím :))
A taky několikrát do týdne chodíme na procházky, to opravdu miluju ! To se pak s Dickoušem předháníme, kdo bude první a povede smečku :)
Tak to by pro začátek stačilo, je už pozdě, za chvíli půjdu spát :)

Mějte se všichni moc hezky a určitě se přijedu podívat, až bude setkání nás, pejsků !

Pac a haf
Váš Béďa

PS : Posílám nějaké fotky, ale až budu větší fešák, pošlu další. Příští týden bych se měl totiž stříhat.
 

 
Někteří kokři jsou v útulku krátce, jiní déle... Jeden však byl v útulku až příliš dlouho- Porthos. V roce 2002 byl přijat ze zrušeného útulku Dolní Měcholupy, s tímto sdělením jsem ho přidávala v roce 2005 na stránky. Až do 23.9.2007 byl v útulku (byl mezitím sice několikrát neúspěšně adoptován), získal tak titul "Nejdéle pobývající kokr v útulku". Když už to vypadalo špatně, když už začal být "otrávený životem v útulku" a hrozilo, že to vzdá, usmálo se i na něj štěstí... Našel domov v milující rodině.
 
 
Příběh Porthose z Třebíče
Horákovi
 
 

Původně jsme žádného psa nesháněli máme dvě psí holky ale občas člověk koukne do novin a tím to začalo. V jedněch inzertních novinách jsme našli inzerát že jeden kokrik hledá naléhavě domov.

No řekli jsme si že takových pejsku je mnoho ale pak jsme se dočetli, že je starý a dlouho v útulku asi už žít nebude .Uvedli tam stránky toho útulku tak jsme se na ně podívali ,a tam jsme našli odkaz také na tyto stránky.

Týden trvalo než jsme vzali všechny pro a proti a odhodlali se zavolat na uvedené číslo,nechtěli jsme dávat nikomu naději.

Když nám paní ošetřovatelka řekla že je hodný a k jiným pejskům přátelský tak měl vyhráno.

Začali jsme přemýšlet kam ho dát,psi máme v bytě a paní  říkala že je zvyklý venku v kotci.Do dvou týdnu měl postavenou krásnou voliéru a boudu.

Nadešel čas a jedno hezké ráno jsme vyrazili.V poledne jsme již stáli před útulkem a jak zastavilo auto všichni ty pejskové začali štěkat akorát jeden černej ležel a ani se nehnul.My tomu nechtěli věřit ale on to opravdu vzdával.Paní ho vzala na vodítko a on ožil najednou to byl úplně jinej pejsek.Vzal jsem ho na malou procházku a šel se mnou jako kdybychom k sobě patřili odjakživa,pravda musela nás jit pani vyprovodit ale hned jsem získal jeho důvěru.Myslím že to vycítil že to s ním myslíme vážně,ale neměl se tam určitě špatně.

Musíme poděkovat touto formou pani Feherváryové a paní Šloufové.Měly ho opravdu rády a to mají všechny ty pejsky což je velice dobře.

Po cestě jsme poznali ze má trochu strach a nejistotu co bude dál ale během několika hodin si zvykl a zapadl do smečky.Tet už ví kde má domov.Skoro každý den spolu chodíme na procházky je malinko neposlušný a svéhlavý ale je to přeci kokr. Se psem se musí aspoň trochu umět zacházet není to stroj ale myslící tvor.

A ta voliéra,ta je úplně zbytečná protože z Portika je čistej „pokoják“.Hajá hezky na gaučíčku nebo v pelíšku.

Na cizí psi nereaguje jen ojediněle je zcela nekonfliktní prostě dobrák jen u krmení k němu nikdo nesmi tak je krmíme odděleně a je klid.

Jsme rádi že ho máme a on zase rád že má nás,aspoň to tak vypadá,škoda že jsme o něm nevěděli před pěti lety.Udivuje nás jak je možné že tak skvěly pes mohl byt tak dlouho v útulku.Každý kdo ho vidí tak je z něho doslova unesený.Je to náš mazel a taky si to mazlení náležitě vychutnává.

Nyní je u nás přesně čtvrt roku všechno se postupně učí od Sári a Dejzi.Miluje jízdu autem a jakmile otevřeme dveře u auta tak už tam sedí,je velice aktivní chodíme po městě i do přírody skoro každý den,ale pro Portíka není problém 5 km procházka.Chodíme také do psího salonu a nyní když je zima a Portík je ostříhaný tak jsme koupili slušivý svetýrek a reflexní vestičku.Prostě Porthosek je užasnej pejsek a nejen že jsme mu asi zachránili život ale on dokáže každý den zpříjemnit a vždycky má náladu na pomazlení,prostě je z něho dobrý kamarád a přítel.

Fotky z Porthosova nového domova najdete zde: http://kokrvnouzi.rajce.idnes.cz/Porthos_v_novem_domove/

 


 

 

 Byl starý, slepý, bez šance... Obávala jsem se, jak si skončí, až mi jednoho dne přišel nádherný mail. Přečtěte si ho také: 

  

Příběh slepého Andrýse (Laviho) a jeho nové rodiny

Jana Büllowová

 Milá paní Evičko Treschelová,
máme velkou radost, že jsme získali na Vás kontakt a že Vám mohu napsat.
Původně jsme měli tři psy, dalmatina, který byl silně neurotický, neklidný,
ale měli jsme ho velice rádi. Ohromně toužil být takový, jak jsme mu
vysvětlovali, ale nemohl, původní chovatel zanechal mnohé, co pejsek nemohl
zvládnout.Pojila nás přesto s pejskem Kennym vzájemná láska, měli jsme ho 11
let, víc jeho zdravotní stav nedovolil. Dodnes mně schází.
Jsme rodina s 5 dětmi, dnes jsou již všichni dospělí. K našemu synovi jsme
postupně adoptovali 4 děti z dětských domovů a považovala jsem za výchovně
důležité, aby se děti naučily pomáhat druhým z lásky, nejen pro finanční
odměnu a tak s manželem a naším synem docházeli pomáhat budovat útulek Na
Valše v Plzni. Tam jsme také přijali malou jezevčí holčičku Štěpánku. Dnes
je u nás Štěpánka již 12 let. Po čase jsme našli v našem parku zuboženou
fenečku, která byla pod křovím s mnoha zlomeninami a bolestmi. Obávali jsme
se, aby ji někdo další, kdo by ji časem neshledal podle vysněných představ
opět neodhodil a opět neublížil a tak jsme ji rovněž vzali do rodiny.Už je
to řada let a zvažovali jsme, že budeme-li mít možnost přijmout ještě
nějakého pejska, pak jedině takového, jak řekl syn - který už ani nedoufá.
Mysleli jsme časem, až bychom naše malé jezevčičky již neměli, protože máme
ještě zachráněné kočičky před krutostí lidské ruky.Do bytu, i když staršího
typu, je nás již dost a tak jsme čekali "až jednou".
Z našich adoptivních dětí máme syna, který je invalidní, je se mnou stále
doma. Pro jeho radost se spolu občas díváme na stránky opuštěných zvířat v
různých útulcích. Tím jsem také našla i Vaše stránky - "Kokr v nouzi" a
našli Andrýska.
Náš syn učí na zdejší univerzitě a zrovna měl čas zkoušek studentů, přesto
jsem ho volala s představou, že by pejsek byl u nás doma. Syn Jiří ihned
souhlasil s tím, že malé milé štěňátko najde snadno náhradní domov, ale
starý, opuštěný a slepý pejsek, který má za sebou těžké zážitky - to asi
nával zájemců nebude.
V sobotu jsme pro pejska jeli. Blížila se sněhová vánice a tak z plánované
vycházky, aby se pejskové seznámili zůstal jen rychlý odjezd. Měli jsme
dojem, že všichni tři pejskové situaci pochopili, nebyly problémy během
cesty, jen vichřice a ledovka na lesní cestě, dojeli jsme dobře.
Novému pejskovi jsme ponechali možnost, aby si svým způsobem prověřil nový
domov, což je důležité především proto, že opravdu nevidí. První "ověřování"  
prostředí skončilo na koberci nejdříve loužičkou a pak i bobečky - ale jsme
tolerantní a změna z výběhu v útulku do neznámého domova také nejde ihned.
Druhý den byl pejsek na klinice pro vstupní prohlídku a podklady "úřední" a
jediná změna, ke které došlo bylo naše nové jméno pro pejska. Již po
několika hodinách jsme věděli, že on je plný lásky k nám a my jsme hlavní
motiv k jeho přijetí měli také lásku. A tak je pejsek nositelem nového
jména, od slova LOVE = Láv a pejsek má jméno LAVI. Máme radost, že ubylo
bolesti ve Vesmíru a přibylo Lásky.
Náš Lavi je nesmírně hodný, tichý, vděčný, jsme šťastni, že jsme se pro jeho
přijetí rozhodli.
Tím chceme především poděkovat Vašim citlivým stránkám internetu a Vaši
myšlenku i činnost velmi oceňujeme.
Děkujeme, nejen za nás, ale i za každého pejska, který najde domov a
především za pejska seniora. Děkujeme všem lidem, kteří se takto rozhodnou,
za jejich lásku a úctu k životu !

Jana Büllowová, syn Dr.Ing.Jiří Büllow i syn Jan

Jsem připravený na první procházku, ale páníček se nějak dlouho obléká   

První hodinu doma a po obědě 

Krátká procházka,
ale hlavně, že už jsem zase doma 

 

 

 

 

 

 


Kori neztrácí naději

Eva Treschelová

 

Ahoj, co máte v té tašce? Dejte mi kus rohlíku… Ne? Krkouni! To nevidíte jak jsem hubený a trpím hlady? Jo tak, vy chcete vědět něco o mně? Tak dobře, ale pak mi dáte ten rohlík…
 
Jmenuji se Kori, je mi asi tak 7 let, nevím to přesně, nepočítám to. Jsem americký kokr, jak jste asi poznali. V útulku jsem už podruhé a upřímně, nedramatizuji to jako Borek. Život mám jen jeden, tak proč si ho kazit? Samozřejmě je mi trochu líto, že jsem znovu v útulku, že jsem zavřený v kotci, místo abych ležel na gauči… Ale mít z toho deprese? Proč?
Obrazek 
Já věřím, že i přes můj věk si mne jednou někdo vybere. Už jsem mohl mít domov a krásný! Ale panička se odstěhovala k příteli a mne nechala doma. No tam jsem dostával nažrat a občas mě pustili ven. Nebylo by to tak strašné, jen kdyby mě občas učesali nebo dali ostříhat. Hlavně uši potřebujeme my kokři řádně ošetřovat, stříhat a vytrhávat… (pokud mi nevěříte, přečtěte si knížku!) Moji majitelé na to ovšem kašlali a mě začaly uši svědit čím dál víc. Nakonec už to bylo nesnesitelné pálení, postupně jsem i ztrácel sluch na pravé ucho. Také jsem hodně zapáchal, ale mé pány nenapadlo se mi do uší podívat.
Jednou jsem se vydal sám na procházku. No co se divíte? Zase neměli čas, no. A jak si tak sleduji stopu, zabrzdilo těsně přede mnou auto. Páni, to bylo o vlásek. Vůbec jsem ho neslyšel zprava přijíždět…Jak jsem tam tak stál, vyběhli dva pánové z vozu a vrhli se ke mně. Ujistili se, že jsem v pořádku a vzali mě sebou. No bylo to docela fajn zpestření, autem jsem nejel, ani nepamatuji…
Obrazek 
Můj výlet skončil v ústeckém útulku, kde už to znám. Pánové mě tam předali a poznamenali, že mi asi něco je, že strašně smrdím. Tam už tušili, kdy by mohl být problém, když viděli, jak mám hlavu celou na stranu a klepu s ní. Museli mě uspat, uši vyčistit , měl jsem tam hodně hnisu, taky ostříhat ušiska a teď mi tam každý den kapou (fuj to nemám rád). Taky nosím takovou srandovní čepičku z prubanu, aby mi ucho větralo. Evča s holkama se mi smějí, že vypadám jak želva, ale mě je to jedno. Mám je rád, i když mi kapou do uší a dělají si ze mě občas srandu. Vím, že Evča má v kapse vždycky nějakou mlsku nebo míček, tak proč bych jí trochu nepobavil svou vizáží?. Až se oteplí, mám slíbeno, že půjdu dohola. Budu sice vypadat jako skin, ale zbavím se těch cucků, však ty chlupy dorostou…
Obrazek 
No zatím jsem v léčení, ale já raději píšu už teď, protože o starší psy není moc zájem… Až budou ušiska lepší, budu moci do světa. Hlavně, že už konečně něco slyším. Teď už mě žádné auto nepřekvapí. Hlavně nemám potřebu nikde se toulat sám. Já nejsem žádný tulák, stačí mě vzít na procházku a nechat chvíli čenichat a taky párkrát hodit míček nebo klacek. To ale páníci nedělali, tak jsem chodil sám no… Ani po námluvách nelítám, protože jsem kastrovaný.
 
Pokud hledáte veselého a milého společní a nevadí vám, že už jsem starší pán (ale v nejlepších letech, krasavec), pokud vám nebude zatěžko věnovat zvýšenou pozornost uším a pokud se smíříte i s tím, že hůře vidím na jedno oko (ale nejsem žádný švidra, jasný?), pak jsem pes právě pro vás. Je mi jedno jak jste staří, kde bydlíte i kolik vás tam je. Já jsem přizpůsobivý.

 

 

  Ahoj lidičky,

znovu vám píšu, tentokrát už ale zpoza duhového mostu. Bohužel mi v útulku našli velký nádor v hrudním koši. Pokusili se ho odstranit, ale byl prorostlý do kosti. Měl jsem rakovinu a bylo by jen otázkou času, kdy bych začal umírat. Když jsem se dostal podruhé do útulku, pamatuji se, že tam jednou přivezli starého psa. Přes noc zemřel, slyšel jsem, jak v noci naříká. Naříkal potichu, ale stejně jsem ho slyšel z vedlejšího kotce. Ráno říkali, že měl nádor, že ho zabila rakovina. Jsem rád, že jsem takhle nedopadl, že jsem se do útulku dostal včas. Nic jsem necítil, jen píchnutí. A najednou jsem nebyl v útulku, ale někde úplně jinde. Je zde spousta psů a všude vládne harmonie. Všichni mne tu vítali a znali mě jménem. Divil jsem se, ale měl jsem tu už dokonce přichystaný pelíšek a misku. Prý už mě tu všichni očekávali, sice jsem přišel o něco dříve, ale nikdo mě odsud nevyháněl. Dokonce jsem tu potkal i toho psíka z vedlejšího kotce a představte si, žádný nádor už ho netrápí. Nikoho z nás už tu nic netrápí. Bude se mi po vás stýskat. Sbohem, přátelé!

Nebo vlastně možná někdy na shledanou...

Váš kokr Kori z ústeckého útulku      

 

 

 


 

Příběh kokra Andyho

Eva Šťastná

 

Dobrý den,
psala jsem Vám do knihy návštěv (Eva). Původně jsme si díky Vašim stránkám vybrali černého kokra (6C5) z Ostrova u Karlových Varů, ale když jsme tam zavolali, už ho tam neměli, ale naštěstí měli jiného - zlatého anglického kokra, cca 2 roky, říkali, že je milý a přátelský. Poslali nám fotky a moc se nám líbil, takže jsme si pro něj hned jeli. A jsme za něj strašně rádi.
Jmenuje se Andy, je přátelský ke všem členům rodiny - hned si ho všichni zamilovali. Máme ho teprve dva týdny a hned první den si nás oblíbil. Je to hrozně velký mazel a miluje aportování svýho oblíbenýho míčku. Rád si taky vyskočí na gauč či křeslo a kouká s náma na televizi. Je hrozně učenlivý a hodný. Občas sice trošku zlobí, jako zrovna včera, když sebral hadr a rozcupoval ho na kousíčky, alle jinak je to úplný zlatíčko. Jsme moc rádi, že ho máme.
V příloze Vám posílám pár fotek
PS: Budu ráda, když ho dáte do kokřích příběhů = )

S pozdravem Eva Šťastná

 

  


Příběh kokřice Babči ze zlínského útulku

Lenka Koncernová

Jistě si na ní pamatujete. Stará černá kokřice, která dlouhou dobu marně a zoufale čekala na nové majitele v útulku ve Zlíně. Babča byla na našich stránkách od začátku jejich existence a už v té době pobývala dlouho v útulku. První červené upozornění, že by si nějaký kokr zasloužil domov, patřilo také Babče. Už už to začínalo vypadat, že v útulku dožije a možná i předčasně zemře (hrozilo, že to Babča sama vzdá a steskem, smutná a opuštěná odejde). Nakonec se ale i na Babču usmálo štěstí. Našla nový milující domov. O tom jak se má se můžete přesvědčit z fotek a mailu od její majitelky:

Dobrý den,

tak posílám nějaké fotečky Babči. Je docela umění ji vyfotit :) Je to
čiperka, úplně ožila, takže klidné fotky jsou jen, když spí, ale to zase
není moc vidět.

Babča je moc hodná fenečka, má se dobře i přes ty její zdravotní problémy,
ale to k jejímu věku už patří. Hlavní je, že se cítí fyzicky dobře, a že
cítí , že je milována. Všichni jsme si ji oblíbili, je fakt zlatá a
roztomilá. Obdivuhodně rychle si zvykla, dobře se orientuje, jak v domě ,
tak i na dvorku. Byli jsme s ní i na malé procházce, na vodítku je bez
problémů.
Domácnost sdílí s 10-ti měsíčním pejskem. To je sice pěkný raubíř a pořád
Babču provokoval ke hraní, ale už si na sebe zvykli, tak se vše obejde bez
velkých problémů. Posílám Vám také jeho fotku.
Docela se snáší i s kočkou a kocourkem. Jen včera k nám přibylo nalezené
koťátko, tam je trošku větší problém, ale snad to dopadne dobře.
Nejspíš je to proto , že je Babuška slepá a tak je víc napjatější. Ale
věřím, že to zmizí časem - jako s pejskem, taky si nakonec na sebe zvykli.
Babča "okupuje" křeslo v obýváku, to je její místečko. Pravidelně se jí
natírají oči, uši, za piškotek to Babča milostivě strpí :))
Když si vzpomenu, jak jsem ji poprvé viděla v útulku, takový maličký,
nešťastný uzlíček...teď trošku přibrala, je spokojená a omládla :))

Doufám, že s námi ještě pár let vydrží.
A taky doufám, že se Vám budou fotečky líbit.

Mějte se hezky !

S pozdravem


Lenka Koncerová

PS. Pokud se mi podaří udělat další fotky, ráda Vám je pošlu.


A tady už jsou fotky Babči...

 


 

Příběh má šťastný konec!!! Oba kluci mají nový domov!!!

Příběh kokra Poldíka a jeho kamaráda kocoura Mindíka

Oba hledají nový domov

Jana Šmrhová

Chcete nás? Budeme vás milovat celým srdíčkem!

Náš příběh je asi hodně banální. Jsme dva opuštění kluci. Já, kokršpaněl Poldík a kocour Mindík. Mně, Poldíkovi, je asi tak 8 let. Nevím jak a proč jsem se před 5 lety ocitl v táborském psům útulku. Byl jsem tam velice smutný. Pak tam ale přijela moje nová panička se svými kamarády ze sousedství a vybrali si mě a hned odvezli domů. Byl jsem šťastný. Měl jsem zase domov a bezva pána a paničku. Starali se o mě přímo ukázkově a měli jsme se moc a moc rádi. Nebyl jsem ale dlouho v rodině sám. Krátce po mém příchodu k novým majitelům jsem získal za kamaráda krásného bílého kocourka s černými znaky. Dostal
jméno Mindík. Mindíka někdo vyhodil z auta v naší vesnici a tak si musel najít nový domov. Bylo zajímavé, že si vybral právě mojí rodinku. Ta totiž jediná z celé vesnice byla ochotná přibrat dalšího člena rodiny. Mindík byl tehdy asi roční kocourek, který se ničeho a nikoho nebál a okamžitě jsme se stali nerozlučnými kamarády. Dnes je Mindíkovi asi 6 let. Je kastrovaný. Žili jsme si báječně. Od jara do podzima na chalupě na Vysočině a přes zimu v pražském činžáku. Po třech letech společného života od nás odešel páníček. Byl hodně nemocný. Měl nás velmi rád a my jeho také. Chyběl nám i paničce. Ta byla ráda, že má alespoň nás dva. Často nám říkala, že nikoho jiného nemá než nás. Měla ale občas strach, co se s námi stane, kdyby třeba onemocněla. To se také stalo. Ale v době, kdy se o nás nemohla starat ona, jsme byli u sousedů vedle na chalupě ve společnosti jejich psů a koček. Věděli jsme ovšem, že si pro nás panička zase přijede. Jenomže najednou bylo paničce hůř a hůř a pak jí odvezli do nemocnice a o nás se radili nějací cizí lidé, co s námi udělají. Nikdo nás nechtěl kromě sousedů z chalupy, ale těm nás zase nechtěli odvézt. Nejdříve nás chtěl nějaký pán, prý dědic, dát do útulku. Ale odmítli ho, protože útulky jsou přeplněné a zvláště v Praze. Pak říkal, že nás musí dát snad uspat. Nakonec si ale paní sousedka prosadila svou a tak jsme u ní. Ale jen dočasně. Nemůžeme tu zůstat trvale, protože já nesnáším tu její smečku a Mindíka  zase vyhánějí z pelíšku její tři kocouři. My jsme totiž zvyklí být jen spolu dva a nějak nemáme rádi velkou společnost na jednom dvorečku. Ale jinak jsme spořádaní. Panička i sousedka o nás říkají, že jsme moc hodní a slušně vychovaní. Rádi bychom našli nový domov, kde nás budou mít rádi. Nejraději bychom ale byli spolu, kdyby to šlo. Pomůžete nám najít hodné lidi, kteří nás budou mít rádi? My dva je budeme určitě milovat celými našimi srdíčky. Věřte! Pokud  nás tedy chcete, zavolejte naší zachránkyni na telefonní číslo: 777 227 253.

 

 

Tento příběh mi poslala paní Jaroslava Šmrhová, která se nešťastníků dočasně ujala a hledá jim nové domovy. Fotky můžete vidět v "opuštění pejsci"

 


 

Jak Kery našla nový-starý domov

Eva Treschelová

 

Kery, sedmiletá anglická kokršpanělka s PP(celým jménem KALAMITY JANE MARCATO) se do útulku dostala 1. listopadu 2002. Bohužel pro většinu lidí je sedmiletý pes prostě starý, a tak Kery marně čekala na nový domov. Vzali jsme ji tedy sebou do Litoměřic na Mezinárodní výstavu psů (kde každoročně hledáme našim svěřencům nové pány) s nadějí, že se někomu zalíbí.

Když jsme přijeli na místo, dostala jsem nápad, podívat se po její chovatelce a pozeptat se jestli třeba neví o někom,kdo by měl zájem o starší fenu. Vyhledala jsem tedy výstavní kruh kokršpanělů a přemýšlela,co dál. No ono se lehce řekne, ale shánějte někoho, koho jste v životě neviděli. Naštěstí se s námi dala do řeči jedna paní vystavovatelka, kterou zaujal Kerynky sestřih a ta nám také přivedla její chovatelku p.Růžičkovou. Shledání to bylo opravdu nečekané.

Paní Růžičková se však zachovala jako správná a svědomitá chovatelka,neboť neváhala ihned rozšířit svou sedmičlennou smečku o nechtěnou fenku ze svého chovu. A tak putovala Kerynka zpátky tam, kde se před sedmi lety narodila.

 

 

Napadne vás,že je to samozřejmost? Že to ani jinak dopadnout nemohlo? Opak je pravdou. Za celých deset let co náš útulek funguje jím prošlo značné množství psů s PP o které majitelé již nestáli. Nejednou jsme bez úspěchu kontaktovali chovatele. Paní Růžičková je jediná, která si ,,svého“ psa vzala zpět.

 

 

 

 

 

 


Změna je život...
 
aneb co udělá úprava!
 
 
 

TOPlist